
Historie Ústeckého kraje
Příznivé podmínky na území dnešního Ústeckého kraje lákaly k osídlení již v prehistorickém období. Žily zde tlupy lovců mamutů ve starší době kamenné, v neolitu zemědělci kolem řek Ohře a Labe a kolem změny letopočtu postupně Keltové a Germáni.
Historický popis
Po příchodu Slovanů se v pověstech objevují jména jednotlivých kmenů usazených kolem skutečně doložených hradů, které se od 10. století stávaly centry hradských okrsků přemyslovských Čech. V následujících stoletích se v kraji upevňuje systém církevní a šlechtické držby, mezi nejdůležitější patřila litoměřická kapitula založená již r. 1057 a rody Berků z Dubé, Vartemberků, Hrabšiců a Zajíců z Házmburka. Od počátku 13. století vzniká síť královských měst Žatec, Louny, Most, Ústí nad Labem, Litoměřice.
Po určitém klidu ve 14. století se v dobách husitských tažení kraj stává dějištěm několika bitev. Husité našli silné zázemí hlavně na Žatecku a Lounsku, centrem na Litoměřicku byl Žižkův hrad Kalich.
Od 2. poloviny 15. a v 1. polovině 16. století získává na významu město Litoměřice, které se postupně stává nejvýznamnějším městem v severních Čechách, a to i v protihabsburském odboji kolem r. 1547 a reformaci.
Vypálení protestantského kostela v Hrobu u Teplic je považováno za jednu z hlavních příčin třicetileté války, ve které kraj silně utrpěl. Následná chudoba a rekatolizace vedly k řadě selských povstání, která byla potlačena. Přes nábožensko-politický útlak se kraj v době barokní značně rozvíjel, a to nejen v oblasti kultury, ale i průmyslu. Vznikly zde jedny z prvních manufaktur u nás a řada stavebních památek.
Zdárný rozvoj byl kolem poloviny 18. století omezen řadou válek o dědictví rakouské. Krajem neustále táhla vojska buď rakouská nebo pruská. Zrušení nevolnictví a posléze roboty vedlo k silnému rozvoji průmyslu. V 1. pololetí 19. století byl kraj dějištěm napoleonských válek. V kraji s množstvím dělníků docházelo již od konce 19. století k řadě stávek. Před 2. světovou válkou byl kraj odtržen od vnitrozemí a připojen k Německu, neboť zde vždy silnou roli hrálo německé obyvatelstvo.
Snad nejvíce ovlivnily vývoj území Ústeckého kraje události po skončení 2. světové války, kdy v rámci principu kolektivní viny došlo k vyhnání německého obyvatelstva a k osídlení území obyvateli z jiných částí tehdejšího Československa. Většina nových osídlenců neměla k území žádné kulturní vazby a jejich nevyhraněný vztah k regionu vedl k otupění a lhostejnosti vůči centrálně prosazovanému zaměření kraje na těžbu hnědého uhlí, energetiku a těžký průmysl, což vedlo k devastaci území. Po roce 1945 se nikdy nepodařilo obnovit úroveň historického osídlení regionu, mnoho obcí s historickými tradicemi zaniklo v důsledku důlní a průmyslové činnosti nebo kvůli své poloze v hraničním pásmu a ve vojenských prostorech.
Po roce 1989 se ekologickými programy podařilo snížit znečištění ovzduší a vod. Pomalu začala i restrukturalizace průmyslu směrem od velkopodniků k novým malým a středním podnikům. Ekonomická transformace však s sebou přinesla i nárůst nezaměstnanosti.
Na základě reformy státní správy a samosprávy vznikl 1. ledna 2001 Ústecký kraj jako jeden ze 14 samosprávných krajů ČR.
Významná archeologická naleziště

Staré pověsti české v Ústeckém kraji
Hora Říp a praotec Čech
„Podejděme pod tuto horu, tam dětem, skotu
odpočineme.“
Říp je spjatý s legendárním příchodem praotce
Čecha a jeho kmene do našich zemí. Kdo by
neznal rozhovor Čecha a jeho družiny po té, co
vystoupili na Říp: „Rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno
pro tu zemi.“ Ti hned, jako z božího vnuknutí, zvolali: „Poněvadž
ty, otče, sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější
jméno, než aby i země slula Čechy?“ Touto pověstí, kterou jako
první písemně zachytil Kosmas, si Říp navždy vydobyl místo
mezi symboly českého státu.
Stadice a Přemysl
„Jeho potomstvo bude vládnout této zemi
na věky věkův.“
Větu prý vyřkla kněžna Libuše na adresu
rodáka ze severočeských Stadic – Přemysla
Oráče, kterého určila jako nového knížete
pro svůj lid. Budoucí kníže podle kronikáře Kosmy
pocházel z rodu Lemuzů a na knížecí stolec přišel
rovnou z pole od pluhu. Dnes ve Stadicích pověst
připomíná pomník Přemysla Oráče.
Peruc a kníže Oldřich
„...tvář měla čistou, něžnou. A tak učinil ji
kněžnou.“
Památný více než tisíc let starý dub v Peruci prý
byl svědkem setkání knížete Oldřicha (vládl
1012-1034) a selky Boženy. Oldřich zabloudil do
Peruce při lovu. Boženina krása mladého knížete tak
uchvátila, že ji odvezl s sebou do Prahy a učinil z ní svou ženu
a kněžnu. Jejich potomkem byl Břetislav I., přezdívaný
kronikářem Kosmou „český Achilles“. Oldřichův dub nad
Boženinou studánkou stojí v Peruci dodnes.